Na cestě 9. 10. 2021 po dešti
Je po dešti. Včerejší meteorologická místní předpověď klamala. Předpovídala celý týden téměř vytrvalý déšť. Mám radost, že se pletou nejenom u nás doma.
Tak honem někam vyrazit, než si to počasí zase rozmyslí. Vyrážím zkontrolovat svojí oblíbenou pláž. Silnice je plná kamení a bláta, hned za první zatáčkou louže deset metrů dlouhá. Myjeme si podvozky, dávám pozor na chudáky chodce a jsem zase jediná. Za mnou se dělá kolona. Jsem otrlá a nevšímám si toho. Jedu asi 8 km na jih, potom se dám na západ přes ostrov po známé cestě. Jela jsem po ní už několikrát.
I tak, těžko nacházím odbočky. Tady na Korfu jsou totiž směrové tabule přímo na křižovatce. Nelze ani poznat, jestli ta správná cesta je ta díra mezi popelnicí nalevo a dvěma květináči napravo. Dvakrát se vracím ke stejné pumpě a o dvacet metrů dál se otáčím u rodinného domu. Sem, tam, sem a zase tam, samozřejmě přes plnou čáru. Jak jinak, tady jsou plné čáry i v úsecích silnice, kde s přehledem lze předjíždět. Tentokrát je ten otvor mezi olivovníkem a dědou sedícím na židli u polorozbořené, zavřené garáže s opršelým nápisem supermarket.
Šinu si to pomaličku olivovými háji se stoletými pokroucenými stromy. Všechno je najednou zelenější a voňavější, už nemáte nos plný prachu. Za to louže a díry v podemletých silnicí jsou hlubší a hlubší. Míjím olivovou farmu s pomalovanými boudami a malými prázdnými tavernami. Snažím se najít si takovou trošku vlastní tavernu, kam chodí místní obyvatelé na Ouzo, zatím se mi nedaří, snad na severu.
Zase jsem zabloudila. Mezi háji je schovaná spousta zajímavých prázdných malebných vilek. Všechno je teď k pronájmu. Nacházím ale i velké opuštěné objekty. Tedy vypadají jako opuštěné, bez oken, pokroucená, rezavá zábradlí u rozpadlých schodišť, přesto v nich někdo bydlí. Je tu vyprané prádlo na šňůře a u vchodu ukradená značka, zákaz vjezdu.
Mínu trosky hradu Gardiki, skrytého za olivami a zastavuji se na silnici před velkým zahradnictvím a obhlížím květináče a rostliny. Tady prosím zrovna prodávají macešky, kde je jim u nás konec.
Konečně se dostávám ke své oblíbené pláži Chalikounas u jezera. Před vjezdem na kosu se hromadí pronajatá auta. Cesta je celá zaplavená. Už se asi nepodívám na místo, kde jsem nocovala. Vody je tolik, že traktoru projíždějícímu od baru sahá až téměř po kabinu. Jdu se alespoň vykoupat k opuštěnému baru, ale vlny jsou dost velké, dávám to jen k pasu.
Loučím se a jedu prozkoumat jih ostrova. Když jsem se rozhodla, že pojedu na Korfu, hledala jsem si nocleh někde u pláže. Našla jsem ve městě Kavos. Na mapě mi připadalo, že to bude hodně turistické místo, naštěstí jsem to včas zavrhla. A musím říct, že překonalo všechna moje očekávání. Je to korfská megapole dovolenkářů.
Středem ostrova vede směrem na jih silnice, která by se dala směle označit, jako magistrála ala Korfu. Vcelku bez děr a louží. Blížíte-li se k jihu všechno je výstavnější a udržovanější. U vilek dokonce zelená tráva. Už si říkám, že budu chválit a najednou vedle růžové vily s bílými balustrádami stojí troska domu. Na zápraží má hromadu shnilého dřeva, pračku, rezavé hrnce. To co dům vyvrhl, nebo dosloužilo v posledních několika desetiletích.
Jinak je téměř všechno zalité sluncem až do okamžiku, kdy vjedete do centra Kavosu. Spleť úzkých uliček je plná plechových garáží, vyšperkovaných obřími nafukovacími vyšisovanými plameňáky, barevnými osuškami, kýčovitými magnetkami a jiným zbožím, které bez námahy nakoupíte v Čechách ve vietnamských obchodech.
A teď nevím, snad se mi to zdálo, za pultem sedí vietnamská dívka? Možná to byl jen přelud způsobený těmi barevnými lákadly pro návštěvníky. Proč ty nebohý turisto tohle vozíš ze země, kde je tolik jiných místních zajímavostí ke koupi?
Naštěstí je většina obchodů zavřených. Jsem šťastna, že jsem nepodlehla a neubytovala se tu. Vydávám se postranními uličkami k dočasnému plechovému domovu.
Dnešní dovětek, po tolika zážitcích mi snad z úleku vypadla korunka, snažím se ji udržet v puse. Zítra ji přilepím vteřiňákem. Domů, do Čech nejedu!
Přidat komentář
Přehled komentářů