Hurá do Ameriky!

Před třemi lety jsem se domluvila s přáteli žijícími na Americkém středozápadě, že u nich vykonám zdvořilostní návštěvu. V USA jsem ještě nikdy nebyla, tak proč to nezkusit. Jsem teď důchodce se státní rentou, mohu si to dovolit, když se přičiním. Zakoupila jsem letenky s jedním přestupem v Paříži, stejná trasa tam i zpět. Sláva, to zvládnu i já se svými chabými znalostmi angličtiny. V podstatě znám pouze podstatná jména a mám přece k překladači v mobilu dvě ruce.

Zakoupila jsem americkou zásuvku, kufr a začala se těšit. Odlet duben.

Začátkem roku se začala šířit nákaza chorobou Covid 19, v březnu už nabrala panika tolik na síle, že USA zakázala na svá území vstup obyvatelům Shengenského prostoru, do kterého patříme. Letenku mi vyměnili za voucher s kdovíjakým výhledem.

Konečně nastala ta chvíle. Jsem o tři roky a 20 anglických slovíček dál.

Shromáždila jsem informace od všech známých, stáhla mapy všech letišť, na kterých se budu, doufám pohybovat, nastudovala jsem otázky u vstupního imigračního pohovoru. Lhala jsem u očkování a testu. S rýmou jako trám, jsem statečně pod rouškou huhňala, že se cítím naprosto zdravá. To tak, tentokrát mi to nikdo nevezme!

Letenky? Kdepak jeden přestup, ať to mám ještě složitější. Hned dva, Amsterdam a za mořem Detroit, jednou se zavazadla překládají, jednou vyzvedávají a znovu odbavují, navíc ten proklatý vstupní pohovor.

Pro toho, kdo to neví. Do USA nemusíte žádat o vízum, stačí vám vyplnit elektronický formulář – ESTA. Ta vás ale opravňuje ke vstupu do země, pouze tehdy, když projdete kolem imigračního důstojníka, který se vás zeptá na pár jednoduchých otázek. S Pánem Bohem, když se mu nelíbíte a něco se mu nezdá. Letíte šupem zpět a tytam jsou sny o dobrodružství za mořem.

Ráno v den odletu vstávám ve tři hodiny s pěti nařízenými budíky, nabušená vědomostmi. Proč tak brzy, když letadlo odlétá v 6 hodin? Na tuto otázku nedokážu seriózně odpovědět.

Každopádně jsem na letišti zřejmě první a jediná. Odbavím se, odevzdám kufr a vydám se kolem zavřených obchodů bezcelním prostorem ke své bráně gatu, odkud začne moje strastiplná cesta.

Ne, nejsem sama, zpoza rohu se vynořuje nevyspalý a rozcuchaný muž s telefonem u ucha. Hlasitě chrochtá, jsem tu správně. Je to Nizozemec a letí domů do Amsterdamu.

V 5,35 hod, se začínají trousit ostatní pasažéři. První zkoušku mám za sebou, neztratit se bude asi brnkačka.  Letíme jen hodinu a půl a jsme na místě. V Evropě vám hezky přeloží zavazadla, nemusíte se o nic starat. Jen najít svůj gate. Všichni se usmívají, kulháte, nabídnou vám kolečkové křeslo, no fuj! Jsem přece ještě frajerka! Uf pojízdné pásy fungují jen napůl. Alespoň budu mít nachozeno. Na informační ceduli skáčou města, ve kterých jsem nikdy nebyla, ale chtěla bych. Jen Detroit nikde! Trošku propadám panice – zrušili let! Klid! Však on se objeví.

Je tam! Loudám se s davem, je to velké letadlo. Volají nás k nástupu podle zón, na které je rozděleno. Alespoň to nevytváří zácpu. Blíží se ke mně asistent seniorů na vozíčkách a dává mi přednost. Jsem uvnitř téměř sama, krásné místo ve středu, všude se se svou korpulentní postavou pěkně vejdu.

Vzlétáme, přede mnou monitor s výběrem filmů, hudby, her a s trasou letu, kde sledujete, jak malé letadélko míří nad oceán. Pohoda! Až do okamžiku, kdy se pán v čepičce, který zřejmě netuší, že muž při vstupu do místnosti smeká, rozhodne, že se trochu prospí. Aniž by mě jakkoliv varoval, sklopí si sedadlo a uvězní mne tak na několik dalších hodin v prostoru tak malém, že téměř nemohu dýchat, natožpak si objednat kávu z vozíku s kterým často projíždějí letušky kolem. Leží mi téměř na klíně. Přesto na něj nedosáhnu tak, abych mu mohla zaťukat na rameno a požádat ho, jestli by mi věnoval nějaký minimální prostor, a tak se svíjím a překonávám svou potřebu toalety další 4 hodiny. Paní vedle mne je svobodná a volná také pouze, než si načesaná manželka muže v čepičce ustele. Potom se z nás stanou dvě trpící osoby, což nás spojuje. Bezradně se na sebe usmíváme.

A je tu Detroit. Nastává chaos. Přečetla jsem si, že zde na letišti jsou nějaké kiosky, kde oskenujete pas, obtisknete své prsty, dáte otisky, pak vypíšete modrý formulář. Kam míříte, ke komu, jak dlouho pobudete, když prý na něj napíšete: I don´t speak English well, tak na vás bude úředník, který se mimo jiné má ptát na to samé, co jste napsali milejší.

A ouha, žádný kiosek, žádný formulář, jen dlouhá fronta k úředníkovi. Povolají mne k obrovskému hřmotnému, sveřepě se tvářícímu Afroameričanovi. No nazdar! Naštěstí mávne rukou a odešle mne o přepážku dál. Tam sedí pohledný, mladý, usmívající se muž, který mi položí nějakou otázku, kterou neslyším. Mám zalehlo v uších. Nacpu hlavu do okénka a přednesu anglicky naučenou větu o tom, že jedu na návštěvu ke kamarádům do Indiany, budu tam dva měsíce a postrčím mu lísteček s adresou. Ještě otisky a tím pohovor snad končí. Bye! Please stop! Co probůh chce! Zapomněla jsem pas! Říká mi, že tady se pracuje pomalu. Opičím se po něm a předvádím, jak píše jedním prstem pěkně pomaloučku – slowly. Zasměje se: WELKOME to USA.

Fotogalerie USA 2022