Kapitola 3. Cestou na středozápad

Ačkoliv jsem viděla několik fotografií místa, kam směřuji, netušila jsem vlastně vůbec, co mě tam čeká.

Indianapolis je hlavní město Indiany, ale v podstatě je to taková velká vesnice. V centru města se vypíná shluk mrakodrapů, ale všechno okolo je satelitní zástavba. Už při pohledu z letadla jsem šokovaně zírala na donekonečna se táhnoucí rovinu, tvořenou téměř stejnými dřevěnými domky. Indiana, stejně jako okolní státy jsou prostě placatá placka, výjimečně zvlněná. Naštěstí okolo Bloomingtonu, kam míříme se lehce zvlní. Je to prý způsobeno tím, že tam, kde je rovina ležel ledovec a srovnal všechny vršky. Jedeme chvíli po dálnici a chvíli po okresce, i okreska je tu čtyřproudová. Předjíždět můžete i zprava a většinou všichni jedou v levém pruhu. Rychlost se měří na míle, ze začátku mě to trochu mate.  Všichni mají velké pozemky a na nich postavené dřevěné boudy, kterým se tu říká obytné domy. Vesměs vypadají, jako mobilheimy, které někdo vytrousil 10 metrů od kraje silnice anebo někde omylem zapomněl. Běda, jak šlápnete na soukromý pozemek a vlastně všechny pozemky jsou soukromé, takže prakticky všude je vstup zakázán.

 Hlasitě se raduji, když zahlédnu cihlový dům. Ihned jsem vyvedena z omylu: To je jen obložení, tady jiný materiál, než dřevo není. Navíc je to levné, dům za cenu malého bytu v Čechách. Kolem domů se povaluje staré nářadí, rozlámaný nábytek, vraky aut. Bez auta tu není možné žít, autobusy tu jezdí jen výjimečně a nakoupit můžete v nejbližším obchodě vzdáleném 20 km ale i mnohem dál. Nejbližší soused bydlí až za kopcem.

V letadle jsem se dívala na film Forest Gump a snažila jsem se neslzet a hlasitě neštkat, když se Jenny schovává před otcem v kukuřičném poli. Asi takový je můj první dojem z Indiany, naštěstí bez slz. Zvykám si a zvolna se na obzoru vynořují ty lepší stránky. O tom příště.

Fotogalerie