Kapitola 4. Půjčila jsem si auto

Když chce člověk poznat alespoň malý kousek tak velké země, musí být soběstačný, tudíž mít k užití nějaký dopravní prostředek – automobil. S díky jsem odmítla elektromobil, to tak, abych ho někde škrábla anebo nabourala. Zvolila jsem raději malý náklaďáček, kterým jezdí místní farmáři, říká se mu Truck. Ouha všechna auta v USA jsou automaty. Správný muž v Evropě sice má auto s třemi pedály, ale v USA má každý automat. Já jsem žena, to zvládnu taky!

Od domu, kde bydlím vedou dvě cesty. Ta napravo je poměrně široká, většinou se vejdou dvě auta vedle sebe, nalevo vypadá téměř jako silnice pouze prvních padesát metrů, hned za kopcem se prudce zužuje, mění se ve štěrkovou cestu s prudkým spádem a ostrými zatáčkami, kam se rozhodně dvě auta nevejdou. Musíte se na kopci rozhlédnout, jestli proti vám něco nejede. Pokud ano, počkat až projede a pak se teprve opatrně spouštět dolů.

Tuhle cestu jsem si zvolila pro svou první samostatnou jízdu. Budu hrdinka, překonám svůj strach.  Dvakrát jsem si málem rozbila hlavu o přední sklo, než jsem pochopila, že musím používat pouze jednu nohu. Spojka tam prostě není a nebude! Vzápětí, když se cesta změnila v příkrou jsem svou odvahu proklínala a štědře komentovala nevybíravými slovy. Uf, jsem zase na normální silnici, pojedu jen tak nazdařbůh, na co nařizovat navigaci, je to jen na chvilku. Projíždím středozápadní klasickou vesnicí, je to část okresu Monroe s ulicemi zvláštních jmen: Popcorn, Ketcham-říkáme jí Kečup road. Clean, že by byla tak čistá? Silnice zatáčí doprava a hned za zatáčkou je světelná křižovatka. Kam vlastně jedu? Zelená je doleva, jsem na čtyřproudé státní silnici a jedu na sever. Pojedu do Bloomingtonu, když už jsem tady. Nikde žádná cedule, dva pruhy na Indianapolis, tam to asi nebude. Zahýbám do leva, silnice se stáčí zpět a už jsem na dálnici 69. Mířím na jih. Přede mnou je cedule Nahsville, ano tam bych chtěla. Ale tohle není ten známý, tenhle je ve státě Indiana. Svištím si to dál. Sjezd z dálnice nikde. Zjevně mířím do nějakého jižnějšího státu. Odbočka stále nikde. Po půlhodině jízdy konečně záchrana. Otáčím se zpět na sever.

Další otočka, jedu opět na jih. Lovím mobil, stmívá se. Za jízdy nařizuji navigaci. Konečně jsem na známé světelné křižovatce. Zapomněla jsem, že v USA jsou semafory až za křižovatkou. Motor mi přečnívá do pravoúhlé silnice. Na některých křižovatkách se smí na červenou odbočit vpravo. No co  tak je to prostě zrovna tahle… snad nepřijde majiteli vozu pokuta.

Vracím se domů opět známou krkolomnou cestou. Ještě pochopit, kde se zapíná náhon na všechny čtyři kola a které auto odjíždí první z křižovatky označené čtyřmi stopkami. Už si vzpomínám! První přijede, první odjíždí.

 Hlavně se už nikdy neztratit!

Fotogalerie