Na cestě 12. 10. 2021-Spi sladce

Stěhuji se na sever-Acharavi

Ráno jsem dobalila zbytky své elektroniky, nabíječky, powerbanky, flashky, kdoví, jak to bude dál. Uklízím po sobě, už vím, kam se hází odpadky. Je to veliký otevřený kontejner u silnice, do poloviny plný vody. O nějakém třídění tady nikdy neslyšeli. Vyrážím směrem na sever, tedy domnívám se. Nařizuji si GPS ve starém telefonu, chce se aktualizovat, ale nedbám, v 10,00 hod. musím být pryč.  Stařík na mě mává a tentokrát se s úsměvem loučí. Má půjčovnu aut v přízemí hotýlku. Majitele ubytování jsem ani okem nezahlédla.

Vyjíždím na známou silnici do Kerkyry. Kochám se, všechno je svěží, zelené, po dešti, zatím. Oleandry kvetou. A s příjemnými tóny barokní hudby se šinu za paní na skútru. Mně bude doma někdo říkat, že jezdím jako slimák? Za paní se tvoří kolona, raději uhnu na odpočívadlo. Všechno je zalité sluncem, život je krásný. Dojímají mne i vyhozené matrace u kontejnerů po skončené sezoně. Napočítala jsem 35 automobilů v koloně.

Vydávám se dál na svou pouť, když v tom mi navigace nařídí zahnout doprava. Ptám se, proč asi? No nevadí, uděláme vyhlídkovou trasu.

Opravdu jsem netušila, jakými malinkými otvory dokáže moje bachraté auto projet. Křižuji úzké uličky, z kopce do kopce a nejsem sama, potuluje se nás tady očividně bezcílně větší množství. Potkáváme se na křižovatkách, kde se na dvou metrech čtverečních zaklíní i pět aut. Setkávám se několikrát s usměvavým pánem v Mercedesu, co mi vždycky dá raději přednost, se starší paní v strašlivě obouchaném autě, která se mě marně ptá, jestli je tahle ulice průjezdná. Stejně jí nikdo nedokáže v té skrumáži dost dobře vysvětlit, že tam kam zrovna odbočuje je uzavírka a v uličce stojí nacpané nákladní auto. Já to vím, také jsem tam byla.

Nařizuji jinou navigaci a konečně se mi podaří vyjet na tu správnou, mně známou cestu směr Sidary, kde jsem byla předevčírem v domově důchodců přestárlých oslíků.

Před námi jsou opět hory, plazíme se serpentinami na hřeben. Asi uprostřed kopce je ve vesnici náhle semafor a na něm svítí zároveň červená i zelená. Čekáme v koloně přibližně 5 minut, když se v protisměru začnou objevovat auta. Pak červená zhasne a my projíždíme vesnicí, kde je silnice mnohem širší než tam, kde jsem byla v brzkém ránu.  Semafor se dvěma svítícími světly, zase specialita místního silničního provozu.

Vysoukáme se na vrchol a před námi se rozprostře široké údolí s pobřežím plným vilek a vil. Tam někde je ta moje. Nová navigace jí zná. Tak se rozhodnu to omrknout. Vypadá celkem pěkně, ale jsem tu brzy.

Dobře podívám se po nějaké pláži, kde by nikdo nebyl. Pobřeží je krásné lemované skalami, ale nic podobného mojí oblíbené pláži tu není, všude jsou slunečníky, nebo je pláž privátní. Jedu kolem pobřeží, zajíždím blíž k vodě, pořád nic. V městečku Kassiopi je opravdu krásně, ulička k přístavu je dlážděná mramorem, musí to pěkně při dešti klouzat, ještě sem zajedu. Vracím se zpět a hledám nějaké místo na psaní. Jsem na kamenitém a loužovitém odpočívadle nad městem. Pode mnou je skryto velké fotbalové hřiště na něm pobíhá polonahý řecký svalovec. Nalevo ode mne jsou v moři sádky a dolů po stráni vede mezi křovím cestička. Tam se dám, tam by to kouzelné místo mohlo být. Dalo by se tu i přespávat, jen kdyby tu hlídač neměl přivázaného nebohého starého psa, který trpí astmatem.

Je to tady! Dvě mini plážičky, sice kamenité ale ani noha. Sem budu chodit.

Trávník na stadionu je umělý, bodejť by byl tak zelený v Řecku.

A jsem zpět u Villy Tasos, jsou to vlastně dva domy proti sobě a mezi nimi bazén s palmou a vodotryskem. Dostávám zprávu, že mám byt č. 11 v prvním poschodí vily B. Nevycházím z údivu, všude jsou nalepené cedule se šipkami, mým jménem. Hra na stopku začíná. Je to fakt zábavné, na dveřích mám všechny důležité instrukce. Paráda!

Dostala jsem veliký byt se dvěma balkony se vším vybavením včetně trouby a dvou televizi, tu já stejně neumím zapnout. Už 20 let televizi nemáme.  Cena mnohem nižší než u hlavního města. Vše je zalité sluncem, vstoupím do ložnice a zastavilo se mi na několik okamžiků srdce. Šílený bytový architekt, odhaduji, že majitel vymaloval tuto místnost černo bíle a vyzdobil ji zrcátky a štrasovými kamínky. Všude jsou hromady svíček a umělých plastových květin. Jedním slovem krematorium. Recepce je na půdě a malý, snědý, veselý mužík se se mnou dává do hovoru. Po odpovědi na otázku, jestli jsem přiletěla letadlem, vykulí oči a se sepjatýma rukama na prsou se mi pětkrát do pasu pokloní. Jsem hrdá a vězte, nebo ne, když s vámi někdo pěkně jedná i tu angličtinu z vás vydoluje.

Vymydlené krematorium, musím přiznat, spi sladce.

Fotogalerie z Korfu