Na cestě 13. 10. 2021-DEAD

Včera při pohledu na bazén za jasného slunečního svitu jsem se rozhodla, že měním svůj dosavadní život. Budu zdravá, silná, pozitivní, budu vstávat před sedmou, skočím do vody. Zaplavu si v tom děsně studeném bazénu, budu otužilá. Hlavně dřív, než vstanou všichni ostatní.

Probudila jsem se v deset, v komplexu se ale zřejmě před jedenáctou nevstává. Vyjdu na jeden ze svých balkonů. Je z něj výhled na dům velmi hlučného souseda, má stejně pronikavý hlas jako stařík z mého minulého bydliště. Hlasitě huláká na svou manželku. Zřejmě je to usedlík, Protože sušák je plný prádla.

Prší! Ne tak jako jižněji, mírně, ale vytrvale.

Cože? Na rožni na sousední zahradě se otáčí prase. Je středa! Řekové mají k oslavě důvod kdykoliv.

Vyjdu na druhý balkon a po nebi se klene duha, vychází z moře a vykružuje přesný půlkruh. Ještě by to chtělo poletující jednorožce.

Beru do ruky průvodce, hledám si trasu, nořím se do stránek a zjišťuji, že to je beznadějné. Názvy půvabných, zachovalých vesnic a pamětihodností, byť jsem některými už projížděla, mi naprosto nic neříkají. Bude to nejspíše tím, že dopravní značky a ukazatele jsou tady na Korfu vesměs rezavé, pokroucené anebo nejčastěji zarostlé křovím. To byste museli před každou takovou značkou zastavit a vystříhat popínavé rostliny, nebo křoví, abyste se dočetli, kde se vlastně nacházíte. Začetla jsem se do červené knížky o ostrově od Pavly Smetanové a zapomněla jsem vyrazit.

Tak prozkoumám pláž. Kolem domu vede k moři rovná vybetonovaná ulička. Po pravé straně je velký téměř prázdný komplex vil Country club. V jeho zahradě bláznivá příroda vyvedla keře a popínavé rostliny v různých zářivých barvách. Bambusy dosahují výšky okolních domů. Asi po sto metrech je na sloupu značka slepá ulice. U nás je slepá, tady je mrtvá DEAD. Beton náhle končí v písku je DEAD.

Pláž je tu částečně písčitá a z části oblázková. Mám vizi, že si nasbírám oblázky s dírami a nakombinuji je se svými vinutými perlami. Vzala jsem si s sebou samozřejmě práci. Víc krabic s materiálem, než vůbec otevřu. Dělám to vždycky, abych se třeba nenudila. Nenudím se nikdy!

Ani jeden kamínek s vymletou dírou, vesměs vypadají jako křemen a ten je tvrdý. Jsou krásně barevné, poskládané z vrstev, nebo bílé jako vejce. Myslím jen na ně a najednou mám prázdnou hlavu. Všechny problémy a starosti jsou pryč. Naprosto čistá hlava, svobodná a volná, lehká…pardon, to jsem v euforii přehnala. Zkuste to taky, doporučuji! Loudám se po pláži a kamínky strkám do kapes, ještě tam mít hřebík a kousek zrcátka a jsem jak krtek, co ke kalhotkám přišel.

Kousek za prázdnými lehátky Country clubu objevuji potok, který se vlévá do moře, brouzdám se jím a nacházím svůj první kámen s otvorem. Vypadá to tu jako v druhohorách. Rostliny kolem jsou jako pokácené překližky, je tu spousta naplaveného dřeva. Řasy jsou jako vymotané magnetofonové pásky. Škoda, že jsem zapomněla foťák i mobil. Stojí to za prozkoumání. Místo pravěkých zvířat tu běhají sem a tam ještěrky.

Začíná mírně pršet, na pláži jsme už jen dvě, já a holčička s kapuckou na hlavě. Loudám se domů a nořím se do ledového bazénu, nikdo se tu nekoupe, jen občas zapomenutá nafukovací hračka.

V pokoji na mě bliká telefon, místní zprávy hlásí varování před bouří, to se ale naštěstí týká Kerkyry a tu mám už za zády.

Když jsem tvrdila, že nepotřebujete trička s dlouhým rukávem, tak to jsem nejspíš lhala.

Fotogalerie z Korfu