Na cestě 19. 10. 2021-přes Zygos

Nejšílenější a nejkrásnější cesta na Korfu vede z vesnice Sokraki k Ano Korakiana. Silnice je prý plná zatáček. Netušila jsem dodneška, co to vlastně je zatáčka. Až dodnes. Místo abych zvolila poměrně pohodlnou cestu kolem pobřeží, vyjíždím ráno z Acharavi nahoru do kopců. Jedu zvolna a kochám se výhledem na nejvyšší horu Pantokrator. Její vrchol je v nadmořské výšce pouhých 906 metrů nad mořem. Pantokrator řecky znamená vládce všeho anebo všemohoucí. A ano tady vypadá jako vládce všech ostatních kopců. Je vidět, že tudy mnoho aut nejezdí. Asfaltka je roztrhaná a z děr se derou mladé stromky. Kraje cesty se vydrolily a asfalt se odporoučel už dávno někam do údolí. Nepřemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby se krajnice pod mými koly utrhla. Jedu dál a netuším, co mě čeká. Projíždím vesnicí Zygos, za ní to začíná. První serpentýny, zatím jen několik málo.

A je to tu, jsem v malebné vesničce Sokraki s malebnými domečky a úzkými uličkami vydlážděnými kameny. Dvě auta proti sobě neprojedou. A jak to vypadá, pokud projedou, je to vidět na jejich dveřích a zprohýbaných kastlích. Naštěstí skoro nikoho nepotkávám. Vyjíždím ze vsi a přede mnou se rozprostírá úchvatný pohled na moře, hluboko pode mnou.

Silnice se kroutí po úbočí jako by tvořila schody. Zatáčky jsou tak prudké, že moje auto je nedokáže vytočit. Několikrát musím v zatáčce zacouvat, abych neprojela ze srázu. Žádná svodidla, to bychom chtěli moc. Šířka je tak akorát na jedno auto a od srázu vás dělí zídka, vysoká maximálně půl metru. Nedovedu si představit, že někoho potkám. Štěstí nepřeje jen připraveným. Já na to nebyla připravená. Nikoho jsem nepotkala. Normálně se nepotím, teď mi po zádech stéká čůrek studeného potu.

Uf! Je tu Ano Korakiana, krásná malá vesnice. Poprvé byla osídlena ve středověku a dodnes si zachovala mnoho tradičních staveb. Nejvíce prosperovala v době britské nadvlády v 19. století. Žily zde převážně bohaté a šlechtické rodiny. Dnes zde žije okolo tisíce obyvatel. Okolí je porostlé zelení s velkým množstvím olivovníků a cypřišů. Cesta dolů k moři už se tolik nekroutí. A za tu hrůzu vás odmění přepychovým výhledem.

Jedu po pobřeží až do Kerkyry a užívám si specifik řecké dopravy v zacpaných ulicích hlavního města. Trochu se motám a projíždím zmateně jednosměrkami v centru města, kde to vážně v tuhle dobu žije.

Mířím na jih, kolem mého prvního bydliště v Benitses a snažím se nedívat na nerudného otce majitele penzionu, který přede mnou vyrazí na prskoletu směrem k domovu. Za prosakující toaletu do pokoje jsem napsala oprávněnou kritiku, a tak se snažím být co nejmenší, raději se úplně vypařit.

Cestu dál už znám. Mým cílem je Agios Georgios na druhém konci jezera u mé oblíbené, teď už prázdné pláže Chalikounas.

Vybrala jsem si skvěle. Po menším bloudění po poloprázdné vesnici, nacházím svoje bydlení. Je to nízká stavba. Bytečky mají dveře na obou stranách domu. Z jedné strany vchod a z druhé strany mramorová teráska. Na zahradě se v lehátkách povaluje anglicky mluvící starší sympatický pár. Kalimera! Majitel vyběhne a ukazuje mi pokoj s malou kuchyňkou, mohu si vybrat. Mimo dvou seniorů tu nikdo jiný není. Jen já a lampiony osvětlený domek na stromě. Ticho, široká houpací síť a pěkná knížka, nad kterou stejně po dvou stránkách usnu.

Fotogalerie z Korfu