Jsem v Řecku. Sláva. Dokonce o den dřív, zatím….

Připravila jsem si ráno idylické vyprávění o noci na pumpě v Maďarsku, ale to, co následovalo, přebylo všechny scénáře, které si jen dokážete představit. Navíc v tom zmatku nemohu najít svůj zápisník. Takže idyla snad příště, i když trochu mi jí přece zbylo.

Začnu ráno, hned po probuzení jsem shledala, že je všechno jinak. Usnula jsem jako schvácená stařena a probudila jsem se jako mladá laň, kterou nic nebolí a nemá si nač stěžovat. Takže vřele doporučuji spát hlavou dolů ve stísněném prostoru s různými automobilovými výpary, naproti veřejným záchodkům. V zádech s kamionem jakýchsi mrazíren, jejichž řidič si celou noc hlučně přitápí a hraje jakousi hru na mobilu. Plum,plum...plum, kdoví kolik to mělo levlů.

Při ranní kávě uvařené ve větru na turistickém vařiči mě oslovil jakýsi muž: „Dojč?"

 „Ich verstehe nicht deutche." Já na to. Musel si myslet, že jsem idiot. Ale maminka říkala, že se nemám bavit s cizími muži. A navíc jsem se nechala vyděsit zprávami o přepadání v Srbsku, nic nevadí, že to bylo Maďarsko.

Ale Srbsko bych opravdu nikomu na dovolenou nedoporučila. Hned za hranicemi mýto a po zaplacení nájezd na tankodrom. Jedna díra za druhou, odpovídá silnici třetí třídy v Čechách. Skutečně zde potkáte vozidla jedoucí třicet, cyklisty a přecházející chodce. Cesta přes něj je zatraceně dlouhá a pokud se bojíte opuštěných parkovišť, jako já, snažíte se nepít a nejíst, abyste nemuseli zastavit. Ale prostě jednou to přijít muselo. Parkoviště honosně označené toaletou obsahuje vždy jednu až tři Toi Toiky, nebo jiné plastové záchody, které sem někdo umístil po slavnostním otevření dálnice cca. před dvaceti lety a nikdy je nenechal umýt. Stýská se vám zoufale po maďarském chromu na toaletách. Je tu ještě jedna možnost – pumpy, ale v okamžiku, kdy to nutkání překonáte, minete tu, co na ní berou eura.

Ale dost o toaletách, já to chtěla vydržet a to se mi zřejmě vymstilo.

Při cestě Srbskem se vám navíc celou cestu zdá, že jedete po rovině a na obzoru jsou pořád nějaké nedosažitelné hory.

A ano, jakmile překročíte makedonské hranice, je to tu. Překrásná krajina, silnice, úmyslně neříkám dálnice, protože nejvyšší povolená rychlost je 80. A jinak by to ani nešlo, vine se totiž po úbočí hor. Hory jsou spojené vysutými mosty. Sem tam horu provrtává tunel. Pod vámi v hloubce se valí řeka. I tady už začal malounko podzim, mezi zelenými lesy, občas problikne červená a žlutá barva. Je to prostě jedna veliká nádhera. A nikde nikdo.

Makedonci si nechávají platit za dálnici při nájezdu, to aby si nikdo nemohl stěžovat na díry. A vizte, že jsou zde vyjeté koleje v levém pruhu. To nechápu.

Jak se blížíte k jihu, hory se mění ve velké hroudy písku, řídce porostlé keři, ale i to má svůj půvab.

Přijíždím na hranici, už se smráká. Na celnici je otevřený jen jeden pruh a co čert nechce, počítá se v něm, že doklady podá do okénka spolujezdec. Já žádného nemám, musím tedy vypnout motor a oběhnout auto, Multipla je totiž zatraceně široká, do okna nedosáhnu.

Tak jsem to udělala. Makedonec mi podal papíry a řekl čau. Žádné čau, auto nenastartovalo, startér nevydával žádný zvuk, kontrolky svítily. Dva celníci se zapřeli a vytlačili mne do pásma nikoho. Tak co teď.

Mám powerbanku, která má po připojení na baterii nastartovat. Nic. Zavolala jsem domů, žádná přínosná rada. Zavolala jsem automechanikovi, nedá se na dálku určit, co by to mohlo být. Je tma, jsem v pásmu nikoho. Nikoho nezajímám, nejsem na ničím území. Tři sta metrů ode mne je přechod do Řecka, zavírá ve 23 hodin a otvírá až ráno. Navíc ta nezbytnost toalety.

Zoufale si sedám do auta zkouším, jestli se třeba nerozjede. Není silnice trochu z kopce? Ano, sláva a vězte, motor chytá. A teď netuším, kam vlastně jedu, navíc mi svítí rezerva, došla nafta. Zmateně s hrůzou v očích gestikuluji na celníka. Pochopí, že nemohu vypnout motor. Oběhne auto, hbitě kontroluje doklady. Vrátí mi je. Opře se zezadu do auta a postrčí mne směrem do Řecka.

Pumpa na obzoru, už je mi úplně jedno, kudy se vjíždí ke stojanům. Vzala jsem to obráceně, z druhé, špatné strany.

Zachránila mě usměvavá milá žena, která mi načepovala a naznačila mi, že to nevadí. Že nic nevadí. A tak jsem tady a jdu spát. Ráno uvidíme…

Fotografie z cesty