Na cestě 21. a 22. 10.-na opuštěné pláže.

Prozkoumávám opuštěné pláže, kam by se dalo chodit a v klidu rozjímat. Problém je v tom, že já už to nestihnu. Zbývají mi poslední 3 dny a pak domů. Ještě jsem se ani nepodívala v kolik hodin jezdí trajekt do Ingoumenisty, snad mě v úterý nějaký vezme. Také jsem neprozkoumala hlavní město. To si nechávám nakonec. Za to už trefím ze svých průzkumnických cest domů bez navigace.

Každý den prohlédnu jeden průchod na pláž tady Agios Georgios, jsou po bouřích polozhroucené. Beru to od konce, cestu na poslední přístupnou pláž jsem už vylíčila. Zkoušela jsem jeden přístup směrem k městu. Příkrá betónová cesta byla v jednou místě utržená natolik, že bezpečně bylo možno projít v šířce 30 cm, pod ostatním betonem zela hluboká jáma, končící až na pláži. U konce chodníku voda vzala asi 3 metry betonu. Nic pro mě.

Jedu podél pláže na opačný konec města. Ejhle, tady to žije. Slunečníky, spousta lidí korzuje uprostřed silnice mezi zavřenými obchody a stále ještě otevřenými tavernami.

Rychle pryč, vydávám se po hlavní silnici směrem na jih, najdu si nějakou opuštěnou pláž s přístupem.

Aniž bych se podívala do mapy, zahýbám na Vitalades, projíždím úzkými uličkami, napravo vede cesta do kopce k nějakému klášteru, nalevo na pláž. Klášter, to mne teď zajímá víc. Cesta prudce stoupá a najednou jsem na plošině mezi kopci. Přes silnici se loudají perličky a krůty, jedu krokem. Za zatáčkou na mě vykoukne jakási polorozbořená stavba, přikrytá z části celtami. Kolem se povaluje hromada plastových kanystrů a jiného odpadu, mezi nimi se volně pohybuje dobytek. Stádo slepic, zaprášení psi a v odpadcích vyspávají kočky. O kousek dál na svahu stojí zřícený, zjevně obývaný dům. Přidávám, rychle pryč, znovu do svahu a už se objevuje pěkně udržovaná stavba. Se zvonicí.  Podle cedule u silnice je to klášter, na mapě kostel. Vypadá malebně. Pokouším se projet dál, silnice se mění v cestu. Dojedu ještě asi 200 m k prázdnému domku sběračů oliv. Dál se neodvažuji, nevypadá to bezpečně, cesta se povážlivě zužuje. Obracím se do Vitaládes a volím druhou odbočku na pláž. Cesta je na korfské poměry široká a bez děr. Dole pod kopci se rozprostírá pláž Gardenos s pískovým parkovištěm a dvěma stále otevřenými tavernami. Vracím se domů.

Dnes by mohl být název kapitoly: Svět je malý.

Krátký průzkum dalšího přístupu k pláži mi přinesl překvapení. Jedu vždy nakonec cesty, tam se otočím a u vstupu zaparkuji na druhé straně silnice. Po cestě míjím paní s chlapečkem na kole. Hlasitě mě zdraví: „Dobrý den.“

Obracím a zastavím u ní, říká, že mě vídá projíždět okolo, že mají tu modrou tavernu Malibu, co se mi tak líbí. Zajásám, ještě jsem tu v restauraci nebyla. Říká, že včera zavřeli po sezóně. Ach jo!

Povídáme si a nakonec si vyměňujeme kontakty, zapisuji si jméno a chlapec hlásí, že on se jmenuje Filípek, ať si to taky hned zapíšu. To taky udělám. Rozloučíme se s tím, že mám zavolat, kdybych chtěla někdy zase přijet. Svět je prostě malý.

Vyrážím zase na průzkum, tentokrát o kousek dál do vesnice Neochori, má krásný kostel, nestíhám ho vyfotit, doufám, že po cestě zpět se mi to podaří.  Dávám se směrem na Dragotinu a odbočkou vpravo na pláž Kanoya. Je naprosto opuštěná, tady se vykoupu.

Napravo kolem skal vede cesta a po ní projíždí džíp. Za ním, tam bude něco zajímavého.  Je tu pusto, ale za zatáčkou se objevuje malý přístav, chráněný směrem od moře kamennou hrází. Stojí tu jen tři lodě. Jedna je venku už naložená na přívěsu.

Kolem přístavu se vine do kopce cesta. Vydávám se po ní. Po třiceti metrech se zužuje. Jsou na ní napadané kameny, pokouším se projet, ale uprostřed leží kus skály. Silnice je neprůjezdná. Chci se podívat, jak to vypadá dál. Rozepnu si pás, odhodím ho. Zavírám okénko. Chci otevřít dveře. Nejde to!! Cloumám s nimi, když tu si všimnu, že jsem si sponu od pásu zavřela do okna.

Za mnou se objevuje auto, couvám. Pochopí a couvá také. Šněruji silnici, snažím se nesjet ze srázu, za mnou se objevuje další auto. Kde se tu najednou berou. Řidič si myslí, že jsem asi trotl a prosouká se kolem mne.  Po deseti metrech pochopí, Šněrujeme teď silnici zpět všichni.

Rozhodnu se jet na opačnou stranu kolem moře. Krásný kostel v Neochori už nevyfotím. Nevadí, třeba jiný rok.

Svět je malý a Korfu obzvlášť, trefím domů bez mapy.

Fotogalerie z Korfu