Na cestě 26.10. 2021-Domů.

Proč si mne už žádný Řek nechce vzít, abych mohla zůstat?

Ráno jsem naházela všechna zavazadla nazdařbůh do auta, uklidila po sobě, zamkla pokoj a vyrazila jsem ještě naposledy vyvézt odpadky do kontejneru. Nenechám si tuhle činnost vzít, kontejnery jsou přímo na skále nad mořem, tak se mohu naposledy pokochat. Je mi z toho dost smutno a bahním si v tom.

Vyrážím na okružní cestu kolem poloviny ostrova do Kerkyry, hlavního města do přístavu na trajekt.

Plazím se po pobřeží a za mnou se vytváří fronta. Nařídila jsem si navigaci tak, abych mohla projet kolem města, přímo kolem moře. Nějakým způsobem se mi ale podařilo ťuknout prstem doprostřed města. Navigace stále chtěla zahnout doleva, já jsem tvrdošíjně zahýbala doprava.

A světe, div se, já už se vyznám. V přístavu jsem byla o dvě hodiny dřív. Jen abych zase nemusela couvat.

Sledovala jsem, jak najíždějí kamiony do jiné lodě, abych se nenudila.

Když se čas nachýlil, objevila jsem, že náš trajekt má dvě patra a lze najet do druhého patra popředu. Já ne, já musím dolů mezi kamiony, kvůli rakvi na střeše. Prostor byl ještě prázdný, tak mne nechali se otočit a navigovali mne do čela úplně naboku.  Předstírala jsem, že se nemohu trefit a že do nich najedu. To byly zděšené tváře. To mají za to! Budu vyjíždět poslední.

Dala jsem si v baru kávu a usedla k okénku. Skoro žádní cestující. Už na ostrově nejsou turisté. Dívala jsem se nasoleným okénkem, jak mi ten báječný ostrov snů odplouvá někam do dálky.

A teď perlička. V dolním patře trajektu byly zřejmě jen vybraní jedinci. Vyjíždím ven a za mnou se z tmavého konce vynořuje nablýskané, krásně červené Ferrari. Takže kamiony, Multipla za 30000 a Ferrari, za kolik asi melounů? Jsem poctěna.

Vyrážím na cestu, navigace mne vytrvale žene zpět do přístavu. Taky nechce odjet. Musím někde zastavit a přeřídit ji. Není kde. Na každé odbočce nařizuje vrátit se zpět.

Cesta je nádherná, přes padesát tunelů, tentokrát nás to táhne stále do kopce. Hory a údolí, říčky a mosty, chtěla bych to všechno ukázat všem svým nejmilejším.

Před Soluní na jediné odbočce se definitivně navigace vypne. Samozřejmě zabloudím. Nakonec najdu pumpu na přespání. Slečna, co obsluhuje se při pohledu na mě otřásá zimou, mám totiž stále kraťasy a tričko.

Říkám jí, Korfu. Aha. Je tu už velká zima. Proč si mě nějaký Řek nevezme, abych se nemusela vracet.

Fotogalerie z Korfu