Na cestě 27. 10. 2021, SORRY a o hygieně

Řekové mají den Ochi a já mám den Sorry. Než se k tomu dostanu, povíme si něco o hygieně na cestě.

Všichni máme určité potřeby, o kterých se běžně nemluví. Aby bylo možné dostát alespoň minimálním standardům, vybírám si na přespání pumpy, kde je značeno na mapě WC. Včera jsem na takovou pumpu večer zamířila. Je to pumpa Eco. Ze zkušenosti vím, že mají všechno, co si člověk může přát. Dokonce i sprchu.

Doplnila jsem naftu, jak jsem se včera zmínila a jala jsem se zaparkovat hned za toaletami. Slečna, jež čepovala benzín, ano v Řecku, Makedonii a Srbsku jsou ještě pumpy s obsluhou, se na mne několikrát zahleděla a pumpu zavřela. Samozřejmě i WC. Byla jsem namydlená. Přeparkovala jsem tak, abych nebyla vidět na kamerách. Co si počnu? Nikde žádné křoví.  Jsem starší ročník, potřebuji častěji.

Připravím si v autě lože, to znamená vyházet polovinu věcí na chodník, posunout sedačky, nandat věci dopředu na palubní desku a sedadla. Plátna, kufr. Ano, mám své oděvy v kufru. A to proto, že mi kdysi v Itálii nažehlený muž naboural svým novým zlatým Fordem předminulou Multiplu. Letěli jsme domů letadlem a věci jsme museli nacpat do igelitek a hadrových nákupních tašek. To se mi už nestane.

Kufr musím nacpat na krabice s barvami. Je to operace na půl hodiny. Je už tma, parkoviště je ale prudce nasvíceno. Obléknu si spací úbor, který sestává z co nejvíce kusů oděvů, venku je zima. Zabalím se, když v tom mne cosi nutí vstát a vylézt ven. Na pumpu přijíždí auto. Vystupuje z něj mladík, lomcuje několikrát dveřmi. Mám namále. Po půlhodině nastoupí a odjíždí na pumpu v protisměru. Hurá, otvírám dveře, mladík zřejmě neuspěl, vrací se. Zavírám dveře. Čekám, další půlhodina. Mladík znovu zakrouží, po hodině a čtvrt, zřejmě konečně usoudí, že tady mu nenalijí. Vypadnu z auta, otevřu přední i zadní dveře. A zhroutím se mezi ně. Málem jsem to nestihla.

Pro upřesnění, šlo o malou potřebu.

Tento rituál se opakuje v přibližně stejném tvaru cca. 3x za noc.

Probudím se ještě za tmy, mám před sebou 800 km. Musím vyjet včas. Alespoň zuby si vyčistit. Jsem čistotná, už jsem vyhodila všechny odpadky. Včetně pasty na zuby. Ach jo. Lahev s vodou nemohu najít, vykloktám čajem a z kartáčku vytáhnu, co se dá. Posnídám zmrzlý burek, který mi včera na pumpě ohřáli a vyrážím na Makedonské hranice.

A tady začíná můj den SORRY.

Na hranicích jsem přejela okénko, kam se dává pas. Musela jsem zacouvat mezi budkami zpět. SORRY, říkám slečně, která chce po mně pas a ještě něco, co zní jak pmnprpm. „WHAT?“

Zkusí to řecky, pak anglicky, pořád to zní jako pmnprm, koulí očima. SORRY, nerozumím. Odpojím navigaci, zapnu tlumočníka, nastavím jí ho k puse. Místo anglicky to zkouší řecky. Další pokus. Vypadne z toho zmatený překlad, konečně chápu, chce ten jejich papír s QR kódem To mě tedy nenapadlo, že by ho chtěli i po cestě ven z Řecka. AAAAA, yes, I´am SORRY, I´am idiot. Slečna už se řehtá a říká, že rozhodně nejsem idiot. Rozloučí se: „Čau Viola“

Jedu dál na první mýtné bráně, přejedu okénko, je tam taková oranžová krabička, kam se má přiložit karta. Přikládám jednou, dvakrát, třikrát-nic. Z budky na mne volá obsluha. Couvám mezi budkami. SORRY. Bere kartu a zaplatí si v kukani. Jedu dál, asi to byla špatná karta. Vytahuji jinou. Další mýto, přejedu okénko, přikládám kartu, jednou, dvakrát třikrát nic. Z budky na mne volá obsluha. Not kedit card. Je to karta na nějaké předplatné. Couvám mezi budkami. SORRY.

Severní Makedonie je malá, jsem zase na hranicích. Jedu celou cestu sama. Na přechodu se snažím rozhodnout, kterou bránou pojedu, nesvítí ani jedna. Jednu vyberu, zavřeno. Couvám, vybírám jinou, zavřeno, couvám. V třetí bráně sedí moc pěkná sympatická paní a směje se až se ohýbá. „Chaos“ říká a culí se od ucha k uchu. Dám jí pas. SORRY. Ještě něco chce. AAAAA yes. Doklad o očkování, hledám. Věci lítají sem a tam. Paní skoro pláče smíchy. „Violachaos“

„Yes, its me“ SORRY.

Směje, mává mi „ČAU Violachaos“

Projíždím Srbskem, nejdříve krásné hory, pak pustá rovina. Mlha a kouřmo. Mám vybitý notebook, jak budu večer psát. Zapínám měnič napětí a nabíjím ho. Mám za sebou 350 km. Snažím se nepít. Jen mi prosím neříkejte, že to není zdravé. Vím to, ale co mám dělat, není tu prý bezpečno.

No co, risknu to, musím se podívat, jestli se noťas nabil. Zastavím na parkovišti za pumpou. Stojí tu jeden kamion a na konci parkoviště nějaké stříbrné auto. Zamykám se vevnitř a vytahuji svůj tyrkysový noťásek. Je nabito, sláva. Rozjedu se a mladík ze stříbrného auta mi zastupuje cestu. A je to tady!

SORRY, potřeboval bych trochu benzínu, dám 5 Euro, jen kapku. Malinko pootevřu okénko. Jsem stále zamčená. Ale já mám naftu. On ale přece také potřebuje naftu. Přes palubní ukazatel mám položený telefon s GPS. Odklopím ho, poslední naděje, jak se hocha zbavit, abych ho nemusela přejet. Svítí mi rezerva. Sakra, málem jsem to zase prošvihla! A na druhou stranu SLÁVA!!!

Vidí, že mu nic nedám a neotevřu. SORRY

Honem k další pumpě. Proč si nenatočil za svých 5 euro naftu anebo benzín na pumpě, když tam stál. Anebo se mu zalíbil můj tyrkysový notebook. Každopádně mne nechtíc zachránil.

A jestli byl opravdu v nouzi, snad mu někdo pomůže. Doufám.

Ještě mne donutili na hranicích s Maďarskem otevřít kufr.  „Máš alkohol, cigarety?“ Kulím oči: „NO,“

„Drogy?“ „No, I´am very old.“ SORRY, smějeme se, jako blázni. Tak jeď.

A jsem v zpátky v civilizaci.

Je pravda, že se mi najednou zdála dálnice krásná, bez děr, všude velké pumpy. Ne jako po cestě do Řecka. Po korfských silničkách je najednou všechno jiné. Inu, všechno je relativní.

Fotogalerie z Korfu