Na cestě 29. 10. 2021-Už doma

Všechno pěkné prý někdy končí. Nemyslím si to.  Jsem přesvědčená, že to jednou bude zase pokračovat.

Ráda bych napsala něco o tom, jak se cesta směrem domů proměňuje. Všechny historky jsem už vyprávěla a teď už zbývá jenom něco o pocitech a tom, jak se všechno mění.

Když jsem vyjížděla trajektem z Kerkyry, byla jsem opravdu smutná z toho, že musím pryč. Zvykla jsem si na silnice plné děr. Na řidiče, co se usmívají i když nemají ani ponětí o nějakých pravidlech silničního provozu. Také jsem začala být závislá na skoro každodenních výletech do neznáma.

Naučila jsem se anglicky několik výrazů, s kterými bohatě vystačíte. Běda, jak by se vás někdo zeptal na cestu. Při množství zatáček na Korfu opravdu nevystačíte se slovy left a right, left, right, left, right, left, right, která já dobře ovládám. Dokonce jsem na první pumpě na Moravě pozdravila Hello.
Za přístavním městem Ingoumenitsa, nebo Ingumenika se silnice rapidně změní. Změna je taková, že se vám za chvilku začne po dírách stýskat. Dokonalá dálnice stoupá do hor, provrtává se přes kopce, údolí jsou překlenuta vysokými mosty. Každý směr má svůj vlastní. Odpočívadla jsou vybavena evropskými toaletami a vlastním uklízečem. Hory jsou tak krásné, že pomalu zapomenete litovat, že jedete domů.

Před Soluní jsem samozřejmě zabloudila, ale podařilo se mi celkem slušně vymotat a pak už jen na sever k hranicím. Krajina už není tak krásná a dálnice má jen dva proudy. Povrch má jako vlnitá lepenka. Ale budiž.

Vcelku bez bázně můžete strávit na benzínové pumpě noc.

Severní Makedonie

Na hraničním přechodu vás zbytečně lustrují. Ptají se, jestli to všechno, co vezete je opravdu bagáž. Proč, když jen projíždíte? Silnice se vine zase nádhernými horami, ale tentokrát naprosto bez známek života. Žádné domy, žádní lidé. Zřejmě všichni bydlí u hlavního města Skopje. Jedu sama a ani tam provoz nezhoustne. Cca. za tři hodiny jste v Srbsku

Deset kilometrů před hranicemi se tvoří fronta kamionů. Řidičů je mi líto, postávají venku, sedí na svodidlech a klábosí. Už je trochu zima a fronta se nehýbe. Jedu kolem nich a zjevně vzbuzuje pohled na moje auto veselí. Je to dnešní dobrý skutek, alespoň je to pobaví, dělám si čárku.

Silnice, která se mi zdála příšerná je najednou pohodlně sjízdná Srbsko je téměř celé rovina, tak je to nuda. Je to nejdelší úsek trasy. Jste obeznámeni s nebezpečími, tak raději nestavíte. I když z této strany jsou velké pumpy, platit se na označených dá eury.

A když zastavíte, zjistíte, že opravdu je nebezpečno. Doporučuji se v autě zamykat.

Asi ve dvou třetinách se krajina lehce vlní a pak pokračuje zase rovinou. Dálnice vede přímo středem Bělehradu, za dvacet let nepostavili žádný obchvat. Samozřejmě je tu zácpa, autobusy městské dopravy mají přímo na dálnici zastávky. Kolem jsou samé vysoké paneláky se zřejmě malými byty, bez balkonů. Z oken visí do začouzené silnice prádlo. Překotně se budují další vysoké domy.

Velkoměsto s polonádechem jihu a páchnoucími olejovými fleky na silnici.

Na maďarských hranicích se celníci zřejmě nudí a tak nutí otvírat kufry u každého auta. Ukáží abyste zastavili před budkami a na pokyn teprve můžete zajet blíž, kde vám položí otázky ohledně drog, cigaret a alkoholu a pak stejně mávnou rukou. „Jeď.“

Maďarsko – mlha, kouřmo, mlha. Rovina, rovina, rovina. Tady provoz znatelně houstne a světe div se, řidiči téměř všichni blikají při odbočování a předjíždění. Na jihu to nedělá nikdo.

Připadá mi, že jsou mnohem ohleduplnější a disciplinovanější něž u nás.

U Budapešti doleva. Hned na kraji města mi vypadla navigace, pátrám na cedulích po Slovensku. Nikde, jedu tedy na Vídeň. Vidím obří ruské kolo a konečně je tu označeno SK, Bratislava.

Hranice tentokrát ohlašuje jen navigace, nikde nikdo. Za chvíli jsem i na hranicích domů, tu je také pusto a prázdno. Zastavuji na první pumpě. Mí Češi mi rozumějí. U dveří pozdravím HELLO. Platit se dá eury a všichni lidé uvnitř jsou Maďaři.

Jedu rovnou do Prahy. Je zima, mlha, tma a všudypřítomné tajemno. Budou přece Dušičky, no a ty na jihu nemají.

A tady začíná další dobrodružství.

Tak třeba zase někdy.

Fotogalerie z Korfu