7. Na cestě 5. 10. 2021-večer

Myslela jsem si. Že odteď už nebude o čem psát. Ale to jsem se hluboce mýlila.

Ráno jsem se vykoupala na mém krásném obsazeném kousku pláže a začala balit.

Ode dneška bydlím ve Fariaki aparmens, hrdě to zní, že?

Ale nejdřív bych chtěla říct něco o statečnosti. Kolem mne prošla žena, tak něco přes

40. Na zádech těžkou krosnu, na nohou pohorky, zaprášená, uondaná. Teplota tak 35.

Tak tomu já říkám odvážná žena!

Škoda, že už to nikdy nevyzkouším, měla jsem být v důchodu před dvaceti lety, když jsem byla ještě bujará.

Pěkně jsem po sobě uklidila a vydala se na cestu přes ostrov zpátky do Benitses.

Beru zpět všechno, co jsem si myslela o nemalebnosti Korfu, projížděla jsem se pomalu po šílených silničkách. Olivovými háji. Viděla jsem sítě, do kterých prý líní Řekové nechávají padat olivy, aby je nemuseli sklízet rukama. Objevila jsem zahradnictví, mají krásnou velikou keramiku, květináče rozličných tvarů, něco si koupím, jestli se mi to vejde do auta.  A dokonce něco, jako farmu, kde se olivy sklízejí rukama. Neuvěřitelné místo, boudy z vlnitého plechu jsou pomalovány, jako domky, trošku senzitivně-naivně. Vrátím se a všechno vyfotím. Kolem cest jsou něco jako polorozpadlé kostelíčky na nožkách. Růžové vilky s balustrádami, jen je to všechno trochu…no ne trochu… uprášené.

Benitses ve dne není tak rušné, jedu kolem moře s navigací a je tu cíl. Podle fotek, je tu pěkné parkování z boku za hotýlkem. Navigace mne vede do kopce a najednou konec, odbočka a přes ní řetěz. Co budu dělat? Dívám se na řecké telefonní číslo.

No dobře, nějak to dám.  Na druhé straně se ozve nějaké zamumlání. Hello, I am here. He is string… nemůžu si vzpomenout, jak se řekne řetěz.

Ptá se, jestli jsem na letišti. I am car…. Asi se musel pěkně smát. Už prý jede.  Pořád nic, tak si říkám, že to asi bude jinde, sjíždím dolů k hlavní ulici a tam na mne mává nějaký stařík. Hlas v telefonu zněl mladě.

Říkám mu Fariaki. Yes here. Vedle mne zastavuje terénní auto a řidič pokřikuje: Češka? Ahoj, čau. Zubí se. Říká staříkovi, že jede nakupovat. Že by majitel?

Stařík, no možná o chlup starší než já se dívá do auta a kroutí hlavou. To všechno chci do pokoje? Yes!

Pojď za mnou. 4. patro bez výtahu po točitých schodech. Nesnáším sport! Nemá se k tomu, že by mi trošku pomohl, jen kroutí hlavou. Celou dobu řecky nadává.

Říkám, že to je OK. Potřebuji Wi-Fi, na stole je papír, dvě sítě. Ani jedna nefunguje.

Zmátořím se a napíšu sms majiteli. Po asi deseti zbytečných smskách se dole objeví stařík a huláká OK­­?

Znechuceně vyleze do pokoje a vymění krabičku zapíchnutou v zásuvce. Hlasitě si zanadává, slyším ho celou cestu až dolů k recepci. Zabouchne dveře, nastartuje skútr a odfrčí o 20 metrů dál domů.

Ou kej, teď je to konečně po 4 hodinách vyjednávání OK!